děvčica od Čantoryje a její Bača jsou tady mezi námi a já nevím jak
Vám, ale mně záznamy z jejího deníčku přinášejí do života jas,
úsměv a dobrou náladu. Vždycky když se se objeví další z jejích
zápisků, uvařím si kýbl čaje, zasednu k počítači a namasíruju
bránici.
Zvlášť když jsou na Šumavě takové dny jako v poslední době,
zamračené, šedivé, celý den se svítí, jeden už je naštelovaný na jaro,
ale sníh se pořád sype z nebe a na zemi se neudrží, ale hned se mění
v odpornou břečku a bahno v uličce, kterou město tvrdošíjně udržuje ve
středověkém stavu. V takových dnech je mi obzvlášť třeba vlídného a
laskavého zacházení a toho Rettiška nám všem dopřává v míře plné a
natřesené.
Rettiško, děkuju Ti za všechny krásné chvíle, za terapeutický humor
s nímž vidíš sama sebe i svého Baču a prosím Tě, piš. Hodně piš a
nepřestávej, protože do jara je ještě daleko a Tvoje psaní nahrazuje
sluníčko. Až vydáš svoje manžeská vyprávění zpod Čantoryje tiskem,
jsem první, kdo se hlásí ke koupi. Jsi skvělá!
