Toto je příspěvek který jsem původně napsal do www.cestovní-ruch.cz a byl určen hlavně našim českým kuchařům.
Nějak mi to tam nešlo přidat a tak jsem ho uveřejníl na mých stránkách www.hostovka.cz protože jsem si nakonec řekl, že studenti Hostovky by o takových věcech také měli něco věddět.
Čtu ale velmi často Labužníka a vím, že jsou to myslím jediné stránky které své čtenáře upozorňují na to kde se dobře vaří a tak jsem si řekl, že by vás mohlo všechny zajímat, že ten 20 kilometrový okruh kolem Prahy, ve kterém se podle názoru jednoho českého odborníka dobře jí, se zmenšil jen na hotel Four Season v Praze, kterému, lélpe řečeno jehož šéfkuchaři, byla udělana hvězdička Michelinu.
Pokud nevít co to ten Michelit je tak si to můžete na mých stránkách přečíst, ale mezitím bych vám chtěl vysvětlit co to je brownnosing.
Chtěl bych se přímo v:,–(it, že na žádné škole angličtiny vám
neřeknou co znamená a dokonce to nenajdete ani v žádném slovníku idiomů,
a víte proč? No, protože na příklad v Americe to co to znamená vědí
již malé děti.
Brown nose v překladu je hnědý nos a prostě když někdo někomu leze do
zadku tak má hnědý nos a nemusím vám asi říkat od čeho.
Já vím, že to nechcete slyšet, a já si to také nerad připomínám, ale
fakt je, že mimo toho krátkého údobí prvé Československé republiky byli
Češi vždy pod nějakou knůtou nebo okupací a nebo jim někdo byl dáván za
vzor, tak prostě někteří museli stále někomu lézt do zadku a bývalo by
bylo dobře kdyby se vyznačovali hnědými nosy.
No, teď máme ale již jakousi svobodu a řekli byste si, že do zadku již
nikomu lézt nemusíme, ale pokud se týká pohostisntví, a zejména
kuchařů tak se nesmírně mýlíte. Říká se, že člověk je
největším nepřítelem té třídy ze které vzešel, a já jsem toho
živým příkladem. Já totiž ničemu jinému než pohostinství
nerozumím a jsem jeho neustálým kritikem a to zejména kuchařů, ale pokud
to někteří nevíte, tak vám musím říci, že jenom těch
špatnných.
Jinak ale mohu říci, že jsem na české kuchaře pyšný možná také
proto, že jsem jeden z nich. Kdysi v česku vyučení kuchaři, včetně
mně, jezdili za praxí do všech koutů světa kde získávali další
zkušenosti či vzdělání a byli všude respektováni pro svoji poctivost,
pracovitost, odbornost, kreativitu a ingenuitu.
Mnozí z nich, včetně mně, pracovali ve Francii a již jsem několikrát
napsal, že díky tomu někteří z nich byli stejně dobří ne-li lepší
než průměrní francouzští kuchaři kteří až na nějaké výjimky byli
tak namyšlení, že si vždy mysleli že za nějakou zkušeností a praxí
nikam jezdit nemusí.
Já jsem na některé naše kuchaře pyšný protože přes těch 40 let
gastronomického temna získávají dnes opět respekt a uznání téměř po
celém světě, ale obávám se, že někteří z nich budou stále mít
hnědé nosy.
Kdy to jaktěživo bylo, aby ze zemí ve kterých ještě donedávna o nějakém vysokém kuchařském umění nic nevěděi jezdili do česka kuchaři a promoteři šplhat se po zádech našich vyučených kuchařů k získání nějakých cen.
Já proti Andrea Accordi kterému po půlročním pobytu v Česku byla udělena „jeho“ již druhá hvězda Michelinu, nic nemám protože ho ani neznám, ale podle mně ta hvězda která mu byla udělena je výsměch celému českému kuchařskému umění.
Česká media která pro naše pohostisntví zatím neměla nikdy vlídné
slovo najednou kolem toho Michelinu tancují jako derviši a ti by měli mít ty
nosy nejhnědější.
Na stránkách www.gastronews.cz byl
28.3.2008 uveřejněn příspevěk Vladimíra Poštůlky „Může
být oblíbebá i restaurace v hotelu?„, jehož zdrojem byl
iHned.cz, takže nejspíše neporušuji autorské právo pokud se o něm zde
zmíním.
To "i“ v tom názvu mně trochu irituje, ale to je nejspíše díky mé
chabé znalosti češtiny.
Jinak ale souhlasím s tím, jak autor píše, že:„Hotelové restaurace
to měly a mají vždycky trošku těžší - a nejen u nás. Některé
zahraniční hotelové restaurace však mají bezesporu veliký úspěch“.
Souhlasím také s tím, že úspěch některých těch hotelových
restaurací je v tom že konečně pochopili, že restaurace nemůže být
zastrčená někde v hotelu, ale že musí mít i přístup z ulice a pokud
možno mít vlasnítní jméno a vlastní identitu, což jsem v několika
článcích rozvedl již před lety, ale nemohu souhlasit s tím, že
získání hvězdy Michelinu by bylo nějakou příčinou úspěchu, protože
může být i příčinou neúspěchu což jsem v několika článcích na
stránkách www.hstovka.cz popsal.
S čím ale nemohu souhlasit a dokonce se za to stydím, že naši kuchaři něco takového připustili.
Andrea Accordi k tomu aby se stal v Česku slavným potřeboaval jen půl roku a slavný anglický kuchař Gordon Ramsay, se v Česku stal slavným již po třech dnech které tam ztrávil. Andrea Accordiho do Česka po telefonu pozval „veliký italský mistr“ Vito Molicca, který z Česka odcházel, a až bude Andrea Accordi z Česka odcházet tak zase dá možnost získání hvězdy Michelinu dalšímu Italovi kterého si po telefonu do česka pozve a čeští kuchaři, kteří podle Accordiho jsou menší exoti než Thaici se kterými Andrea pracoval, si opět utřou své hnědé nosy.
Autor zmíněného článku, zřejmě odborník, dává českým
hoteliérům následujicí rady: Čeští hoteliéři by se rozhodně měli
snažit rozšířit své obzory a zatraktivnit dosavadní nabídku
i v případech, kdy vedou restauraci sami. Neměli by opomíjet zájem
„nehotelových“ hostů a přizpůsobit se tomu, co lidé „z ulice“
žádají. Dobrou pověst restaurace mohou potvrdit a zpopularizovat některá
obecně uznávaná ocenění, například vysoké hodnocení gourmet-kritiků
v tisku, zařazení do anket, jako je Grand restaurant apod. Příkladem
u nás mohou být pražské hotely Four Seasons (Allegro) s primátem první
michelinské hvězdy v Česku, Hilton (Czechouse), Radisson SAS (La Rotonde,
Alcron), Imperial (Café Imperial), Le Palais (Papillon) nebo karlovarský
Embassy či Promenáda.
zdroj iHned.cz
No, já také musím přijít s moji radou… Žádný strach před
velkými zvířaty. Utřete si vaše hnědé nosy a řekněte si, že dost je
dost. Naučte se dávat hostům to co jim za jejich peníze patří a to ne
jenom v těch luxusních hotelích, ale i v té nejposlednější hospodě.
Nehoňte se za hvězdami, ale za spokojeností vašich hostů.
Učte se od každého kdo vám může něco dát, ale nelezte nikomu do
zadku!
M. Klima
Vám jako labužníkům musím ještě jako zvláštní bonus přidat výňatek z jenoho mého článku o gastronomii.
Labužníci
Labužníci jsou jak mezi gurmety tak i mezi gourmány, a když se to tak vezme
tak si docela právem zaslouží svoji vlastní skupinu. Bylo by ale mylné se
domnívat, že labužník je někdo kdo vychutnává jen kaviár, lanýže nebo
jiná drahá jídla.
Labužník je někdo, kdo umí vychutnat všechno co mu chutná, bez ohledu na
to zda je to drahé nebo laciné, zda je to v souladu se současnými
gastronomickými předpisy nebo módním trendem.
Labužník prostě vyhledává restaurace ve kterých podávaná jídla
uspokojí jeho představu o lahůdkách bez ohledu na to, zda tato jídla jsou
kladně hodnocená jak gurmány, gurmety nebo snoby.
Labužník není někdo kdo navštěvuje populární, drahé a exklusivní
restaurace jenom proto, aby tam „dýchal stejný vzduch“ s nějakými
intelektuály nebo osobnostmi což je charakteristické pro snoby.
Do skupiny labužníků, abych se přiznal, patřím i já. Během mé praxe
jsem procestoval téměř celý svět a s oblibou říkám, že sežeru
všechno co napřed nesežere mně a tak se dá íci, že není téměř
žádné jídlo které bych neochutnal, ale přesto mám své preference.
Pracoval jsem také většinou v dobrých hotelích a restauracích, a to
i v takových kde cena večeře na osobu mohla být až $200,– i více (bez
vína), a kde jsem toho mohl sníst a vypít co hrdlo ráčí, ale nejlépe jsem
si pochutnal když mi manželka doma udělala knedlíky s vejci, šunkofleky
nebo cmundu a dobrou českou sekanou nikdy neodmítnu.
M. Klima