BROWNNOSING

Toto je příspěvek kter‎ý jsem původně napsal do www.cestovní-ruch.cz a byl určen hlavně našim česk‎ým kuchařům.

Nějak mi to tam nešlo přidat a tak jsem ho uveřejníl na m‎ých stránkách www.hostovka.cz protože jsem si nakonec řekl, že studenti Hostovky by o takových věcech také měli něco věddět.

Čtu ale velmi často Labužníka a vím, že jsou to myslím jediné stránky které své čtenáře upozorňují na to kde se dobře vaří a tak jsem si řekl, že by vás mohlo všechny zajímat, že ten 20 kilometrov‎ý okruh kolem Prahy, ve kterém se podle názoru jednoho českého odborníka dobře jí, se zmenšil jen na hotel Four Season v Praze, kterému, lélpe řečeno jehož šéfkuchaři, byla udělana hvězdička Michelinu.

Pokud nevít co to ten Michelit je tak si to můžete na m‎ých stránkách přečíst, ale mezitím bych vám chtěl vysvětlit co to je brownnosing.

Chtěl bych se přímo v:,–(it, že na žádné škole angličtiny vám neřeknou co znamená a dokonce to nenajdete ani v žádném slovníku idiomů, a víte proč? No, protože na příklad v Americe to co to znamená vědí již malé děti.
Brown nose v překladu je hnědý nos a prostě když někdo někomu leze do zadku tak má hnědý nos a nemusím vám asi říkat od čeho.
Já vím, že to nechcete slyšet, a já si to také nerad připomínám, ale fakt je, že mimo toho krátkého údobí prvé Československé republiky byli Češi vždy pod nějakou knůtou nebo okupací a nebo jim někdo byl dáván za vzor, tak prostě někteří museli stále někomu lézt do zadku a bývalo by bylo dobře kdyby se vyznačovali hnědými nosy.
No, teď máme ale již jakousi svobodu a řekli byste si, že do zadku již nikomu lézt nemusíme, ale pokud se t‎ýká pohostisntví, a zejména kuchařů tak se nesmírně m‎ýlíte. Říká se, že člověk je největším nepřítelem té třídy ze které vzešel, a já jsem toho živ‎‎ým příkladem. Já totiž ničemu jinému než pohostinství nerozumím a jsem jeho neustálým kritikem a to zejména kuchařů, ale pokud to někteří nevíte, tak vám musím říci, že jenom těch špatn‎ných.
Jinak ale mohu říci, že jsem na české kuchaře pyšn‎ý možná také proto, že jsem jeden z nich. Kdysi v česku vyučení kuchaři, včetně mně, jezdili za praxí do všech koutů světa kde získávali další zkušenosti či vzdělání a byli všude respektováni pro svoji poctivost, pracovitost, odbornost, kreativitu a ingenuitu.
Mnozí z nich, včetně mně, pracovali ve Francii a již jsem několikrát napsal, že díky tomu někteří z nich byli stejně dobří ne-li lepší než průměrní francouzští kuchaři kteří až na nějaké výjimky byli tak namyšlení, že si vždy mysleli že za nějakou zkušeností a praxí nikam jezdit nemusí.
Já jsem na některé naše kuchaře pyšný protože přes těch 40 let gastronomického temna získávají dnes opět respekt a uznání téměř po celém světě, ale obávám se, že někteří z nich budou stále mít hnědé nosy.

Kdy to jaktěživo bylo, aby ze zemí ve kterých ještě donedávna o nějakém vysokém kuchařském umění nic nevěděi jezdili do česka kuchaři a promoteři šplhat se po zádech našich vyučených kuchařů k získání nějak‎ých cen.

Já proti Andrea Accordi kterému po půlročním pobytu v Česku byla udělena „jeho“ již druhá hvězda Michelinu, nic nemám protože ho ani neznám, ale podle mně ta hvězda která mu byla udělena je v‎ýsměch celému českému kuchařskému umění.

Česká media která pro naše pohostisntví zatím neměla nikdy vlídné slovo najednou kolem toho Michelinu tancují jako derviši a ti by měli mít ty nosy nejhnědější.
Na stránkách www.gastronews.cz byl 28.3.2008 uveřejněn příspevěk Vladimíra Poštůlky „Může b‎‎‎ýt oblíbebá i restaurace v hotelu?„, jehož zdrojem byl iHned.cz, takže nejspíše neporušuji autorské právo pokud se o něm zde zmíním.
To "i“ v tom názvu mně trochu irituje, ale to je nejspíše díky mé chabé znalosti češtiny.

Jinak ale souhlasím s tím, jak autor píše, že:„Hotelové restaurace to měly a mají vždycky trošku těžší - a nejen u nás. Některé zahraniční hotelové restaurace však mají bezesporu veliký úspěch“.
Souhlasím také s tím, že úspěch někter‎ých těch hotelov‎ých restaurací je v tom že konečně pochopili, že restaurace nemůže být zastrčená někde v hotelu, ale že musí mít i přístup z ulice a pokud možno mít vlasnítní jméno a vlastní identitu, což jsem v několika článcích rozvedl již před lety, ale nemohu souhlasit s tím, že získání hvězdy Michelinu by bylo nějakou příčinou úspěchu, protože může b‎ýt i příčinou neúspěchu což jsem v několika článcích na stránkách www.hstovka.cz popsal.

S čím ale nemohu souhlasit a dokonce se za to stydím, že naši kuchaři něco takového připustili.

Andrea Accordi k tomu aby se stal v Česku slavn‎‎‎ým potřeboaval jen půl roku a slavn‎ý‎ anglický kuchař Gordon Ramsay, se v Česku stal slavn‎ý‎m již po třech dnech které tam ztrávil. Andrea Accordiho do Česka po telefonu pozval „velik‎‎ý italsk‎ý mistr“ Vito Molicca, kter‎ý z Česka odcházel, a až bude Andrea Accordi z Česka odcházet tak zase dá možnost získání hvězdy Michelinu dalšímu Italovi kterého si po telefonu do česka pozve a čeští kuchaři, kteří podle Accordiho jsou menší exoti než Thaici se kter‎ými Andrea pracoval, si opět utřou své hnědé nosy.

Autor zmíněného článku, zřejmě odborník, dává česk‎ým hoteliérům následujicí rady: Čeští hoteliéři by se rozhodně měli snažit rozšířit své obzory a zatraktivnit dosavadní nabídku i v případech, kdy vedou restauraci sami. Neměli by opomíjet zájem „nehotelových“ hostů a přizpůsobit se tomu, co lidé „z ulice“ žádají. Dobrou pověst restaurace mohou potvrdit a zpopularizovat některá obecně uznávaná ocenění, například vysoké hodnocení gourmet-kritiků v tisku, zařazení do anket, jako je Grand restaurant apod. Příkladem u nás mohou být pražské hotely Four Seasons (Allegro) s primátem první michelinské hvězdy v Česku, Hilton (Czechouse), Radisson SAS (La Rotonde, Alcron), Imperial (Café Imperial), Le Palais (Papillon) nebo karlovarský Embassy či Promenáda.
zdroj iHned.cz

No, já také musím přijít s moji radou… Žádn‎‎‎ý strach před velk‎ými zvířaty. Utřete si vaše hnědé nosy a řekněte si, že dost je dost. Naučte se dávat hostům to co jim za jejich pení‎ze patří a to ne jenom v těch luxusních hotelích, ale i v té nejposlednější hospodě. Nehoňte se za hvězdami, ale za spokojeností vašich hostů.
Učte se od každého kdo vám může něco dát, ale nelezte nikomu do zadku!
M. Klima

Vám jako labužníkům musím ještě jako zvláštní bonus přidat v‎ý‎‎ňatek z jenoho mého článku o gastronomii.

Labužníci
Labužníci jsou jak mezi gurmety tak i mezi gourmány, a když se to tak vezme tak si docela právem zaslouží svoji vlastní skupinu. Bylo by ale mylné se domnívat, že labužník je někdo kdo vychutnává jen kaviár, lanýže nebo jiná drahá jídla.
Labužník je někdo, kdo umí vychutnat všechno co mu chutná, bez ohledu na to zda je to drahé nebo laciné, zda je to v souladu se současnými gastronomickými předpisy nebo módním trendem.
Labužník prostě vyhledává restaurace ve kterých podávaná jídla uspokojí jeho představu o lahůdkách bez ohledu na to, zda tato jídla jsou kladně hodnocená jak gurmány, gurmety nebo snoby.
Labužník není někdo kdo navštěvuje populární, drahé a exklusivní restaurace jenom proto, aby tam „dýchal stejný vzduch“ s nějakými intelektuály nebo osobnostmi což je charakteristické pro snoby.
Do skupiny labužníků, abych se přiznal, patřím i já. Během mé praxe jsem procestoval téměř celý svět a s oblibou říkám, že sežeru všechno co napřed nesežere mně a tak se dá íci, že není téměř žádné jídlo které bych neochutnal, ale přesto mám své preference.
Pracoval jsem také většinou v dobrých hotelích a restauracích, a to i v takových kde cena večeře na osobu mohla být až $200,– i více (bez vína), a kde jsem toho mohl sníst a vypít co hrdlo ráčí, ale nejlépe jsem si pochutnal když mi manželka doma udělala knedlíky s vejci, šunkofleky nebo cmundu a dobrou českou sekanou nikdy neodmítnu.
M. Klima