Přání
Pro všechny lidi dobré vůle, s přáním klidných svátků posílám
povídku vánoční
Vilém.
Povídka vánoční
„Haló, pane Poustka. Jste doma? Pošta!“
Kdyby si oslovený právě nedával dvacet po vydatné snídani, mohl by
zaslechnout brumlání listonoše, kde má courat starý policajt, když nemusí
do práce a za chvíli je čas oběda. Ono těch dvacet minut není vždycky
stejná doba a někdy se protáhne na dvě hodiny. „Jéje, no jo, to ‘sem
nechtěl. Kdybych tady neměl rekomando, pane komisař, tak vás nebudim, že
jo? Tadyhle mi to podepište, ouřad nejni zábava, dyť to znáte, né?“
„Tak děkuju. A kdopak nám to píše, Ťapino?“ Jen tak pro sebe broukl
pan Poustka. Ťapina byla malá psí holka, takový nalezenec bez rodokmenu,
zato ale přemýšlivý typ, jak už tyhle nejisté rasy bývají. Pan Ladislav
Poustka byl policejní komisař ve výslužbě. Dopisy často nedostával, neb
nebylo mnoho lidí, co by si vzpomnělo a rekomando podepisoval tu a tam, když
se ozvali z policejního ředitelství, aby určitě přišel na oslavu.
Sluší se pozvat starého kamaráda, který pomohl mnoha lumpům do
neštěstí, tedy pod zámek. „Ahá, Franta.“ Hnědé psí oči vzhlédly
s otázkou, který že to Franta, pan Poustka pochopil a hned vysvětloval.
„Franta Šesták přece. Co ti okrajoval kůžičky ze šunky, už víš?“
Se psem je třeba mluvit a když právě neví, musí se psí mysl osvěžit
třeba milou vzpomínkou. „A jejej, tak Franta je vdovec. Skoro jako já.
A dál píšéé, eee… ‚se sbalte a šupito přijeďte na vánoce. Vlak
odjíždí pět minut po sedmé a budu tady na vás čekat.‘ No tak to
musíme, ale nemůžeme přijet s prázdnou. Kdyby Franta byl pes jako ty, to
bych věděl co. Vy chlupatý duše hned tak po něčem hloupě netoužíte a
udělat vám radost je legrace. S lidmi je to horší. Copak já bych mu
tak…? Počkej, už to mám. V koloniálu na rohu dostali pravej rum.
Z Jamajky. To si pamatuj, jamajskýmu se jinej hned tak nevyrovná. Ťapino
obojek, a jdeme pro něj!“
Pan Poustka natáhl boty a vypajdal z domku, co stál na kraji města. Na
obloze se válela temná mračna, tlak vzduchu poklesl a pan komisař dnes
napadal na nohu víc než jindy. Zbloudilá střela ve stehenní kosti při
zatýkání kasaře, alias Pepy Kasy, nadělala pěknou paseku a při chůzi se
stále ozývala, i když od případu už nějaký pátek uběhl. „Ty jsi
sbalená hned, Ťapino, ale na misku a vodu musím myslet já. Cesta vlakem bude
dlouhá, párek ti koupím na perónu.“ Vzal kufřík, protože chlapi mnoho
nepotřebují, a dvojice vyrazila do ranní tmy.
Franta Šesták. Co jen spolu zažili, než se kamarád odstěhoval za ženou.
Abyste věděli, Franta byl policejní laborant. Náramně potřebná osoba. Pod
mikroskopem zkoumal kdejaký chlup, krevní skupiny obětí a když našli
střípek z místa činu, hned chtěl vyšetřovatel vědět, z čeho byl.
Z takového nepatrného nic se třeba vyklube corpus delicti a pachatel má po
ptákách, tedy po svobodě. A Franta bádal, listoval v tlustých spisech,
porovnával s fotkami a to se ví, bez pořádné rutiny tohle dělat
nemůžete. Škoda, že se museli rozloučit. Franta se zamiloval do selky
v pohraničí a srdci neporučíš. Teď je sám jako já. Mohl by se vrátit,
hned by nám bylo líp, tak uvažoval pan Poustka.
Pravidelné dunění vlaku pana komisaře zmohlo a za chvíli se z kouta
ozývalo slabé chrápání. Ťapina se opřela o rám okna, aby lépe viděla
do krajiny a po očku hlídala svého pána, protože ve vlaku bývá
všelijaká čeládka, co by se jen olízla po jamajském rumu. Ťapina se také
olízla, ten párek z perónu byl opravdu moc dobrý. To ví přece každý,
že párky na dvě kousnutí z nádraží jsou ty nejlepší. Tam, kam jedeme,
bude asi taky nádraží a něco k snědku. „Záluží, vystupovat!“
Hlasitý povel prolétl vagónem a to už pan Poustka držel kufřík
i vodítko, protože policisté nikdy pořádně nespí, a belhal se ven.
„Buď zdráv, Franto. A copak se stalo, jsi celej bledej?“ „Taky tak.
Utekl mi pes. Právě před chvílí foukla pára z mašiny, on se lekl a
v ruce mi zůstalo jen vodítko. Tady každej ajznbón píská a Brok z toho
bude zmatenej. Kdoví kde už je?“ Když se ztratí zvíře, je to vždycky
smutné, ale když se zaběhne pes, jako by chyběla půlka člověka. Pan
komisař znal dobře ten pocit prázdnoty a povídal. „Nechám kufřík
v úschovně, Franto, a jdeme hledat. Záluží není tak velký, aby se
nadobro ztratil pes.“ Obec tvoří jedna silnice, od ní se rozbíhají polní
i lesní cesty do kopců k chalupám. Z hor foukal mrazivý vítr a nesl
mokré vločky. Bylo po poledni, lidé s balíčky spěchali ulicí a tu i tam
nějaký opozdilec s vánočním stromkem. „Jakpak vůbec vypadá, tvůj
tento, Brok chci říct?“ A pan Poustka si nechal popsat černého psa
s bílou špičkou ocasu. „Tak se rozdělíme a budem se ptát.“ Mínil
starý komisař, protože otázkami se zabýval drahná léta. Pomalu šli,
každý po jedné straně ulice, avšak odpovědi, co dostávali, nevedly
k cíli. „Hele pošta, Franto.“ rozjasnil se pan Poustka. „listonoš by
mohl vědět, co?“ Zaslechl však jen skeptické hmm.
Pošta je náramně důležitá služba a při policejním pátrání nejednou
pomohla. Takový listonoš zná každého ve svém rajónu, nakukuje do
zahrádek, jestli růže nechytly mšice, podle čuchu pozná, kde se co vaří,
kdo právě načerno pálí švestky a ví, že se Manka usmířila s Vaškem,
co přišel nedávno z hospody zpitý pod obraz. Druhý den měli zamčeno až
do večera, protože není dobré, aby sousedi očumovali, když se dva
usmiřují.
Oba pánové vešli do přízemní dřevěnice. Za šaltrem seděl bělovousý
muž, bafal z viržínka a vykládal pasiáns. Obvyklou vůni razítkové barvy
a lepidla přebíjel oblak rumu s kouřem. Úředník vyslechl vše
o ztraceném psu a pravil. „Lojza, jako listonoš, tu bude každou chvíli.
Dejte si se mnou grog, když je ten svatej den a tuhle si zapalte retko, já
zatím postavím vodu.“
Záluží je městys tak malý, že na něj stačí poštmistr a jeden
listonoš. Ještě grog ani nevystydl a pošťák, řečený Lojza, vpadl
dovnitř. „Jsem si říkal, jestli jsou ve vsi dva stejný hafani
s černobílým ocasem.“ Povídá Lojza po Frantově řeči. „Tak on se
neztratil. Šel s tím novým dědou, co koupil chalupu po starým Petráskovi
a bylo mi divný, že ho vede na provaze a nemá pořádný vodítko. Ale že by
ho ukradl, na to nevypadá. Já myslím, že je to slušnej člověk.“
A listonoš vysvětlil, kde nový občan bydlí. Pánové dosrkali sváteční
vodu, jak se jí tady říkalo, a posilněni novou nadějí, vydali se kopcem
k lesu. „To mu nedaruju, dědkovi, aby mi odvedl Broka.“ Supěl Franta a to
už stanuli před srubem a pan Poustka zatloukl na dveře. Z nich se vyřítil
černý pes a hrnul se k Frantovi. „Pročpak jste odcizil toho psa,
občane?“ Spustil bandurskou pan komisař na starého muže. „Neodcizil,“
děl klidně obviněný. „Běhal v kolejišti bez pána. Chvíli jsem se
rozhlížel, kdo se po něm shání, v úschovně mi dali kus provazu, aby
netrojčil a mašina ho nepřejela a šel s ním domů. Po vánocích bych se
poptal, komu patří. Bydlím tady druhej tejden, lidi ještě neznám, tak mě
napadlo, že bych přes svátky nebyl sám. To je všechno.“ „Aháá,“
protáhl smiřlivě Franta, „tak děkuju za psa. A, co jsem tento…, vy
nikoho nemáte?“ „Ale kde, nemám. Kdopak by se zahazoval se starým dědou,
řekněte. V takovej barabizně studenej. Vopravuju kamna, potřebovaly
vymazat, tak je u mě nevlídno. Ále co, popijte se mnou slivovici, když jste
vážili takovou štreku. Je loňská, švestky se móc povedly.“ Na stole se
objevil opletený demižon a cinkly pohárky. Franta mrkl na pana Poustku a
v tu chvíli oba napadla stejná myšlenka.
V malém domku na druhém konci městyse praskal oheň v peci a Ťapina
s Brokem dolizovali zbytky sváteční krmě. Cimrou se táhl hustý dým,
karty pleskaly a na oknech pučely první ledové květy.
Pod stolem stála prázdná láhev s nápisem Jamaica, on takový litr rumu pro
tři, dočista nic není.
