Opravdu mi nedalo si toto nechat jen pro sebe… Milé dámy, poznáváte
se…?
Kterákoliv z nás by mohla dosvědčit tento příběh, který napsal sám život.
Dobrodružství na veřejném záchodě
(Kronika sepsaná ženou)
Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od
malička me brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním
papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi
kladla na srdce: “Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda.”
Pak mi ukázala záchodovou “pozici”, která spočívá v balancování nad
mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka.
To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro
mě bolestně obtížné tuto “pozici” vydržet, když je můj močák
těsně před explozí.
Když „musíš jít“ na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která
působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu. Tak
trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž
diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit
o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na
čůrání.
Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli
uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř
vystrčíš z kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vsoupíš a
zjistíš, že zamykání dveří nefunguje. Nevadí....., podržím je rukou.
Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být,
ale..... žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se
pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky „stíná“
hlavu, jelikož máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu
„střádala“ a z něhož většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je
důležité je nosit, co kdyby náhodou.....
Ale vraťme se ke dveřím..... jelikož neměly funkční zámek, máš jedinou
možnost – podržet je rukou, zatímco tou druhou si bleskově sudnaváš
kalhotky a zaujímáš „pozici“..... Úleva...... Áhhhhhh..... Ještě
větší úleva..... A najednou ti zazvoní mobil – který je samozřejmě
v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly začínají vypovídat službu…
Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas očistit prkénko ani ho
pokrýt papírem, takže stále udržuješ „pozici“, nohy se ti klepou tak
silně, že by dosáhly 8. stupně Richterovy škály, snažíš se nevšímat
si toho tenkého praménku, který se lepí na míse a od kterého sis ušpinila
silónky - což bude určitě vidět!!! Ale mobil už naštěstí přestal
zvonit. Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí, začneš hledat ruličku
toaletního papíru, aaaaale..... haha! Role je prázdná…! Nohy se ti klepou
pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ješte kousek papírového kapesníku,
kterým sis před chvílí vyčistila nos. Bude muset stačit. Zmačkáš ho
tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a navíc je pořád ještě
vlhký od toho, jak ses vysmrkala. Vtom někdo vezme za kliku tvé kabinky, a
jelikož zámek na dveřích stále nefunguje, dostaneš obrovskou ránu dveřmi
do
hlavy. Zostra a jako šílenec zařveš: „OBSAZENOOOOOO“!!!!! Zatímco
pořád ještě přidržuješ dveře volnou rukou, zazvoní znova telefon. Jak
se snažíš ho definitivně vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky
přímo do loužičky na podlaze, o které si nejseš jistá, jestli je voda
nebo hmmmm..... che! Nohy už nezvládají vypětí, podlomí se ti a ty letíš
naznak, až dosedneš na záchodovou mísu. V mžiku jsi opět na nohách, se
štítivým odporem, ale už je příliš pozdě, tvůj zadek už přišel do
kontaktu s těmi všemi původci a formami života z prkénka, které jsi TY,
i když jsi měla čas to udělat, předtím neobložila toaletním papírem,
který tu v každém případě nebyl. Když pomineme tu ránu do hlavy,
uříznutou hlavu od ucha kabelky, ušpiněné nohy a silónky a tu ještě
stále vlhkou věc i vzpomínku na to, jak ti máma říká: „To je
nechutné..... nedokážeš si představit, jaké všechny nemoci bys tu mohla
chytnout......“, tahle katastrofa tím ještě nekončí..... Automatický
senzor záchoda je teď tak zmatený, že nechá vodu spláchnout do odpadu
všechno tak vehementně, že se musíš chytit držáku, na kterém visí
toaletní papír (pokud tu je) ze strachu, že tě spláchne s sebou a ty
vypluješ někde v Číně. Až teď konečně rezignuješ. Jsi zlitá vodou,
která vystříkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyčerpaná.
Snažíš se utřít celofánem ze žvýkaček Winterfresh a pak vyjdeš
z kabinky k umývadlu. Nejsi schopna zjistit, jak funguje automatický senzor
na kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utřeš je do papírového ručníku.
Procházíš kolem fronty žen, které ještě stále čekají se zkříženýma
nohama, a nejsi schopna se ani zdvořile usmát. Vtom tě jakási dobrá duše
na konci řady upozorní, že za sebou táhneš na botě přilepený toaletní
papír dlohý jak Mississippi…! Sundáš ho z podrážky boty, tupě ho
vložíš do ruky ženě, která ti to sdělila, jemně řekneš: „Vemte si
ho....., možná ho budete potřebovat!!!“ a vyjdeš ven.
Tam koukneš na svého manžela, který vešel na pánský záchod, použil ho a
vyšel zas ven a který měl dostatek času si přečíst Vojnu a mír, zatímco
na tebe čekal. „Proč ti to tak dlouho trvalo?“ zeptá se tě naštvaně…
„Bál jsem se o tebe..... dokonce jsem ti volal, jestli se ti něco
nestalo........, ale nezvedalas to!!!!!!!“. A tohle je přesně ta chvíle,
kdy ho pošleš do „hajzlu!“.
Tento příběh je věnován VŠEM ŽENÁM NA CELÉM SVĚTĚ, které kdy
musely použít veřejný záchod. A konečně vysvětluje vám, naši
mužové, proč nám to tak dlouho trvá.
Příspěvek upraven 06.11.10 v 10:29
)natož aby houpal dindonem do zrcadla…
