Recept Bigos polský

Adam Mickiewicz „Pan Tadeusz” Księga IV Dyplomatyka i łowy. Tam v kotlících bigos hřáli. Těžko básníkovi bigosu vůni, chuť i barvu podat slovy; sluch pojme slov jen zvuky, rýmované stopy, však tresti žaludek z nich městský nepochopí. Neb jídla litevská i písně – cenit k tomu Žít nutno na vsi, zdráv být, z honby brát se domů. Leč chutným bigos jest i bez podmínek takých, neb umělou je skladbou zelin všelijakých, z nichž zeli sekané jde při něm nad vše jiné, když, jak dí pořekadlo, samo do úst plyne. To z vybraného masa nejlepší kusy se v kotli uzavřeno ve své šťávě dusí, mok ze všech žil jí prýští, žárem klokotaje, až z nádoby to varem kypí přes okraje a kořeněnou vůní povětří kol vssává. Již bigos hotov. Lovci třikrát křikli „sláva”; lžícemi zbrojný útok vedou v nádob lůně, měď hřmí, dým buchá, bigos prchá jako vůně, již zmizel, uletěl již! Prázdné kotle zejí, z nich páry jako z jícnů zhaslých sopek vějí. Překlad: Elišky Krásnohorské Adam Mickiewicz „Pan Tadeusz” Księga IV Dyplomatyka i łowy. „W kociołkach bigos grzano; w słowach wydać trudno Bigosu smak przedziwny, kolor i woń cudną; Słów tylko brzęk usłyszy i rymów porządek, Ale treści ich miejski nie pojmie żołądek. Aby cenić litewskie pieśni i potrawy, Trzeba mieć zdrowie, na wsi żyć, wracać z obławy. Przecież i bez tych przypraw potrawą nie lada Jest bigos, bo się z jarzyn dobrych sztucznie składa. Bierze się doń siekana, kwaszona kapusta, Która, wedle przysłowia, sama idzie w usta; Zamknięta w kotle, łonem wilgotnym okrywa Wyszukanego cząstki najlepsze mięsiwa; I praży się, aż ogień wszystkie z niej wyciśnie Soki żywne, aż z brzegów naczynia war pryśnie I powietrze dokoła zionie aromatem. Bigos już gotów. Strzelcy z trzykrotnym wiwatem, Zbrojni łyżkami, biegną i bodą naczynie, Miedź grzmi, dym bucha, bigos jak kamfora ginie, Zniknął, uleciał; tylko w czeluściach saganów Wre para, jak w kraterze zagasłych wulkanów.” Sposób przygotowania: Přípravu bigosu začínám večer před dnem vaření. Začnu namočením hub do menšího množství vody. Potom je lehce povařím a dám do hrnce i s vodou ve které byly povařeny. Na řadě je zelí. Dbám na to, aby nebyla ani příliš kyselé ani slané. V takových případech ho propláchnu vodou. Posekám zelí na menší kousky. Zalévám vývarem, přidávám lístky vavřínu a jalovec, zakrývám pokličkou a vařím na pomalém ohni. Vždy na to beru ten největší hrnec, který doma vlastním, ale i tak se povětšinou ukáže, že jen s námahou tím vším míchám. V druhém hrnci (přiměřeně rozumnějších rozměrů) zalévám vodou pokrájené zelí a rovněž vařím. Za občasného míchání, aby se mi nepřipálilo. Zatím co se mi zelí vaří, pokrájím maso a klobásy na kostky, orestuji na sádle, stáhnu z pánve šikovně do hrnce se zelím (tak aby mi tam ostal tuk na osmahnutí cibule.). Osmahnu cibuli do sklovita a přihodím do hrnce. Určitě se spousta z vás otřásá jen při pomyšlení na sádlo, které je tu použitě, ale pravý bigos, to nejsou medailony na másle připravované, ani zeleninka na oleji – nejlépe olivovém. Pravý bigos chce sádlo a basta. Někteří tvrdí, že uzené a klobása by se mělo restovat odděleně od syrového masa, ale s tím si nedělám hlavu. Tak, že přecházím k meritu věci. Všechno mám v tom největším domácím hrnci, přidávám švestky, rajský protlak, houby i s jejich vodou, víno. Osolím, jen opatrně, ale s pepřem nešetřím. Přikrývám pokličkou a všechno vařím na pomalém ohni několik, hodin. Nezapomínám čas od času promíchat, neboť připálené zelí chutná opravdu hrozně. Pokud by bigos v jakémkoliv momentu inklinoval k přichycování, přilévám vodu nebo vývar, podle toho co je po ruce.