KRÁVA NEJSOU JEN SAMÉ STEAKY

…jak se mluví v článku o zakopaném psu a dál o kvalitě masa a dalším, úplně jsem si vzpomněla na další problémek. A to, jak jsem poprvé ve svém bydlišti navštívila jedno řeznictví a bylo to také naposled a už mě tam nikdo nedostane.

Stojím si tedy v nejmenovaném řeznictví frontu, protože jsem měla strašnou chuť na maso a rozhlížím se, co mi padně do oka. Uviděla jsem špalíček kotlety bez kosti. Byl asi tak necelých deset centimetrů dlouhý a úplně na mě křičel: „Mě si kup, já Ti budu určitě móc chutnat. Naložíš si mně a pak si mě pomazlíš s pánvičkou a sníš. Kup si mě, sněz si mě. Mě, mě…“ A tak jsem propadla. A modlila se, ať si ho nikdo nekoupí, ať je jenom můj a tak. Když jsem přišla na řadu ukázala jsem na křičící kus masa a poprosila, aby mi ho paní prodavačka rozkrojila na polovinu, že ho udělám na minutku. Udělala xicht, který mě „mile“ překvapil a odešla někam dopryč. Ozvala se rána, jak když někdo půlí klády dřeva sekerou. V tu chvíli jsem se rozhlédla oko a viděla druhou prodavačku, jak sahá na salám rukou, ve které před tím držela kus syrového masa a neumila se. Donesl se mi dáreček neúhledně zabalený v kusu papíru, plesklo se s ním nezbedně na pult a ozvalo se „Ještě něco?“. „Ne. Děkuji.“ Vykuleně jsem zaplatila a šla domů. Neměla jsem z nákupu dobrý pocit.

Tento pocit se ve mě držel až do rozbalení masa a byl oprávněn. Kotleta byla rozseklá tak nějak bůh ví jak a nejlepší na tom bylo, že jedna „polovina“ byla velká jak jedna třetina a druhá jak dvě třetiny. Tomu se dalo jen poblble zasmát.

Nějak jsem to ukuchtila. Jíst se to samozřejmě dalo. Ale proč to? Já vím, že jsem v tom krámku byla čtvrt hodiny před zavírací dobou a že prodavačky musely být unavené… vo tom to asi ale není.

No, nemám z toho problém. Už tam nikdy nevkročím. Není to jediný krámek s masem u nás. Naštěstí.

…a takhle se podle mě krachuje, popřípadě obchoduje v malých městech, ve kterých si nikdo netroufne říct, že takhle přeci NÉ…

Buď první a řekni NÉÉÉÉ. Když budete všichni mlčet, tak se chyba nikdy nenapraví. A možná budeš překvapená kolik budeš mít následovníků.

…kachlám na to… už tam nejdu… nebudu podporovat takový nesympatický lidičky… ani náhodou…

Jak udržet obchod by měl vědět každý sám. …To by mě doma ani ve snu nenapadlo matlat se v syrovým mase a pak hned sahat na buřty a na co koliv jinýho, co budu ještě jíst za delší čas. Fuj. Kdyť se z toho můžou udělat nějaké „breberky v bříšku“. ..No vlastně oni prodávaj, je bříško bolet nebude.

Stalo se to před půl rokem. Si nedokážu představit, jak to tam chodí v letě při tomhle vedru. Si to snad ani představovat nechcu.

Mám už lepší prodejnu s hodnými prodavači a s větším a čerstvějším sortimentem.

A to jsem si naivně myslela, že když malá prodejna, tak lepší vstřícnost, lépe udržitelná hygiena a další. HA a prď.

v tvém odhodlání tě podporuji.
Bydlím na hodně malé vesnici. Má jen jeden smíšený obchod a dříve jsem nakupovala jenom tam. Před 7 lety si ale paní majitelka pustila tak „hubu na špacír“, že jsem si řekla, že ji ty moje peníze asi tolik nevoní a zařekla jsem se, že k ní již nevkročím. Moje kamarádka tutéž zkušenost prodělala též a nechodí tam již 5 let. To opravdu radši jedu občas na velký nákup, nebo 6 km do města.

Tvá slova jsou příjemným pohlazením po mé duši, omlouvám se, že jsem neodpověděla dříve, ale „můj sporák“ byl naprosto mimo provoz a jsem ráda, že mi ho místní kluci dokázali dát v krátkém časovém úseku do kupy…píšeš tu o americkém dělení masa, nevím, jak přesně to myslíš, možná teď odpovím naprosto laicky, ale je to věc, která mne kdysi, při překladu masa kvůli přesně přeloženému jídelníčku hodně zaujala…a to kódování masa…líbí se mi, jak mají Američani ke každému kousku přesný kód a když jsem se s tím setkala, bylo mi docela líto, že naši pracovníci v příslušných ústavech na něco takového nepřišli…
Tak se budu těšit na případné doplnění dělení masa podle „amíků“ a též na ten gastronomický sled jídel ;o))

Vážená Pendo,
jsem rád, že se Ti můj příspěvek líbí. Ano v americké gastronomii a pohostinství každá věc musí mít srozumitelné jméno a případně kód aby nedocházelo k omylům a aby tomu každý rozuměl i bez hotelové školy. Prostě to musí být „idiot proov“. Amerika je totiž sebranka lidí z celého světa a ono by to asi jinak nešlo.
Pokud se týká amerického rozdělení masa tak o tom budu mimo jiné jednat na mém semináři o přípravě steaků, který se bude konat 18. září 2005 v hotelu AKADEMIE v Hlubočkách u Olomouce, o kterém se ale zmíním ještě později protože by to lidé zapomněli.
To rozdělení masa podle „amíků“ eventuálně uvedu i na těchto stránkách ale samozřejmě až po tom semináři, protože přeci nemohu již dnes tady psát, že vrah je ten zahradník. Já jen doufám, že se toho semináře zúčastní i některé masokombináty nebo řezníci protože i ti by se něm mohli možná něco přiučit.
 Mike

Vážená Dano,
já sleduji český tisk a všechny odborné internetové stránky téměř denně a dokonce si myslím si že pozorněji než mnozí kdo v Česku žijí a tak podobné stížnosti jako Vaše mně nepřekvapují.
Vy máte sice pravdu, ale k tomu je potřeba vědět že když to jde někde jinde, že by to mohlo jít i v Česku.

Já nerozumím ničemu jinému než pohostinství, ale to řeznictví s tím úzce souvisí.
Já jsem byl v česku služebně hned po sametové revoluci až do roku 1995. Měl jsem zastoupení pro celou Východní Evropu a tak jsem hodně cestoval po všech těch post-komunistických zemích a přitom jsem mohl srovnávat. Procestoval jsem i mnoho západních zemí ale přesto jsem byl velice tolerantní.
Dnes patnáct let po Sametové revoluci při čtení podobných stížností jako je Vaše by mi mělo být k pláči, ale já jsem z jiného těsta a tak mnou zloba jen lomcuje.
Já totiž NEJSEM jeden z těch kdo jen poukazuje na to že v jiných zemích si počínají lépe, ale někdy se tomu nemohu vyhnout. Mám naštěstí nekonečnou řadu písemných dokladů o tom, že se českému pohostinství a gastronomii snažím pomoci, mými zkušenostmi ze zahraničí, ale někdy mně to připadá jako házení hrachu na zeď.
Já se sice umím vžít do Vašeho rozhodnutí, že do toho řeznictví už nevkročíte, ale rád bych věděl kde budete nakupovat až zjistíte, že jinde to není o mnoho lepší. Tragedie je, že v Česku byli lidé vycepování k poslušnosti a k tomu již předem se vším souhlasit, takže po tolika letech gastronomického temna dnes ani nevědí co jim patří.
Patnáct let přispívám do odborného tisku a zdá se, že to nikam nevede, protože mi zřejmě nikdo nevěří, že to s tou naši gastronomii myslím dobře. Je to také možná tím, že do toho pohostinství fušuje kde kdo, a všechny lumpárny jim prochází protože jejich hosté nejsou natolik sofistikovaní aby poznali kdy a jak jsou šizeni.
Naštěstí ale je ještě dost těch restauratérů a hospodských kteří to dělají dobře a tak prostě si musíte umět vybrat. Já mám sice mezinárodní zkušenosti s provozováním pohostinství, ale oproti mnoha lidem kteří to pohostinství provozují v Česku mám také zkušenosti jako host, což mně stálo mnoho času a ještě více peněz. Stále čím dále tím více vidím, že mé snahy pomoci provozovatelům pohostinství nikam nevedou a proto jsem se rozhodl, že místo toho abych se snažil převychovat pracovníky v Českém pohostinství se zaměřím na výchovu hostů v tom aby věděli co jim za jejich peníze patří a aby se tím pádem toho mohli domáhat.
Proto jsem založil jakousi pomyslnou universitu pro hosty pod názvem www.hostovka.cz .
Hostovka není konkurencí Labužníkovi protože vařit se tam nenaučíte, ale v krátké době se z vás může stát sofistikovaný host který bude vědět co mu patří nejenom doma, ale i při jeho cestách do zahraničí.
Proto se vážená Dano na ty stránky občas podívejte abyste viděla že naštěstí je ještě naděje jak věci zlepšit.
 Mike

Zamilovali jsme se.

Minulý týden jsme s přítelem šli od zubaře a po cestě potkali řeznictví a ono nás vcuclo. Hned u dveří jsem začala vše sledovat zrakem ostřížím. Koukla jsem na prodavačku, která se na všechny nádherně usmívala, konverzovala a zručně bojovala s masama. Koukla jsem na masa a byla čerstvoučká. Oči mi zajásali.

Vystáli jsme si frontu. Koupili párečky, dvě kotletky na naložení a kus jater. Ještě že jsem tam byla s chlapákem, který vytáh peněženku, že zaplatí, když připlulo poslední masíčko na pult, jinak bych ještě nakupovala a nakupovala.

Bylo mi nádherně, když jsme odešli. Rozskotačeně jsem razila domů a v hlavě mi lítaly recepty na nakládání. Z pusy jsem vypouštěla oslavné ódy na prodavačku a proč? Byla úžasná. K nákupu jsme dostali zdarma úsměv a byli nabyti pozitivní energií. Byla jsem prostě očarovaná atmosférou krámku. Domácí párečky, klobásky, salámy, tlačenky, šunky a já nevím, co ještě. Dokonalá zručnost prodavačky s pro mě tolerovanou schopností ukrojit maso na váhu (místo 200g uflajzla 209g). Svůj um nám předvedla na vlastní oči. Ukrojila mi maso, jak jsem si představola - spíš lépe než jsem si představovala. Dva plátky kotlety byly jeden jak druhý.

Byla jsem doopravdy nadšena. Párky byly vynikající. Nebyly přesolené, což se mi poslední dobou stávalo, když jsem koupila uzeninu, dost často. A masíčka? Musím se pochlubit, byla mňam podle mého chlapáka - no dobrý.

A proč jsem tam nezašla už dřív? Prostě máma tam nikdy nechodí, tak jsem tam taky nešla a je to mimo mé nakupovaci trasy. Ještě že jsme byli u zubaře.

PS: Ták teď mi zbývá jen doufat, že už nebudu musit měnit řeznictví. Když se teď stane nějaká chyba, tak to paní prodavačce řeknu, protože tahle ŽENA si to zaslouží. Narozdíl od těch ochechulí, o kterých jsem psala dříve.