Gastronomie v televizi

netušíš na jakém kanálu Papriku na UPC hledat ?

bohužel netuším. Vlastně ani nemáme doma televizi… Vložila jsem sem tento odstaveček, protože mě to zaujalo a chtěla jsem se podělit o info. Jediné co můžu poradit je zkusit se asi obrátit přímo na UPC s dotazem - určitě mají něco na webu, nebo se pletu?

Včera jsem náhodně objevila zmiňovanou TV Papriku na programu č. 34 (UPC). Docela zajímavý kanál. Takže všem pěkné pokoukání.

program = kanál

děkuji, jak přijdu domů, tak ladím kanál 34

Tráva je vždy zelenější na druhé straně plotu

Televizní vaření
Televizní vaření není vaření v pravém slova smyslu a kuchařské umění už vůbec ne a s gastronomii to má také málo co společného.
Televizní vaření je totiž jen zábava.
Nevím jak je to v Česku, ale nejoblíbenějším námětem zábavných televisních programů v Americe je sex a vaření, a je těžko říci, který z nich je oblíbenější.
O těch sex programech Vám toho moc říci nemohu, protože to nikdy nebyla má expertíza, ale o televizních programech vaření na americké televizi bych mohl napsat knihu již jen proto, že jsem na jednom televisním programu pracoval jako konzultant, a kdysi také účinkoval. Říkám že účinkoval, protože vařením se to nazvat nedá.
Televizní „vaření“ má totiž svá specifika. Polovina přípravy daného jídla je zpravidla natočena daleko dopředu, takže nemusíte být ani tak kuchař, jako spíše dobrý herec nebo dokonce komediant. Proto také jen velmi málo profesionálních kuchařů uspělo jako televisní kuchaři, protože k tomu přistupují příliš vážně a odborně.
V Americe více než 90 procent lidí, kteří sledují programy profesionálních kuchařů vůbec neuvažují, že by někdy ten samý recept zkusili doma. Čas od času si všimnou nějaké nové techniky nebo nějakého nového zařízení, ale většinou nemají odvahu si tuto techniku vyzkoušet protože byla provedena příliš profesionálně.
Proto po mnohá léta nejpopulárnějším televizní kuchařkou v Americe byla Julia Child, která vlastně také nebyla profesionální kuchařkou a byla něco čemu se v Americe říká „clumsy“, neboli nešikovná.
Julia Child byla za mlada s manželem, který byl v diplomatických službách ve Francii. Dnes není již tajemstvím, že Julia byla v té době ve službách CIA. Julia tudíž nebyla ani to čemu se říká kuchařka v domácnosti. Ve Francii si ale oblíbila francouzskou kuchyni natolik, že po skončení války absolvovala kurz francouzské kuchyně na populární škole Cordon Bleu v Paříži. Absolvování kurzu vaření na této škole z nikoho kuchaře ještě neudělalo, ale Julii Child to pomohlo k popularitě. Díky této škole dostala místo redaktorky Gastronomického oddělení jedněch populárních amerických novin.
V té době byl v Americe hlad po francouzských receptech a tak se Julia stala velmi rychle populární. Mimo článků v novinách Julia publikovala několik kuchařských knížek, ale největší popularitu si získala svými televizními pořady vaření.
Popularita těchto pořadů byla vlastně v tom, že Julia se po televizní kuchyni nepohybovala nijak profesionálně, ba naopak, někdy až nešikovně. To imponovalo divákům a hlavně kuchařkám v domácnosti, protože se s jejím chováním při vaření ztotožňovaly a říkaly si, že tak jak to dělá Julia, že to dokáží také.
Po Julii Child se na televizi objevovali i profesionální kuchaři, autoři kuchařských knížek, ale mimo Jacka Pepina, který byl známý svou profesionalitou a francouzským akcentem, a se kterým mám tu čest se znát osobně, se žádný z profesionálních kuchařů nikdy vlastně neuchytil. Jef Smith, který byl původně náboženský kazatel, byl díky své výřečnosti a jistému showmanshipu jako televisní kuchař velice populární a nebýt toho, že byl odsouzen pro sexuální zneužívání svých „asistentů“ by byl na televizi dodnes. Což potvrzuje můj názor, že přesto že sex a vaření jsou oboje velice populární, tak je ale nelze slučovat.
Televisní vaření, které je po kazatelství tak lukrativnějším zaměstnáním, že mně až mrzí, že já nejsem kazatelem, se časem stalo doménou amerických rádoby kuchařů, kteří umí podat vaření populární zábavnou formou. Dnes americké televizní programy vaření lze rozdělit na tři směry.

Profesionální vaření
Profesionální kuchaři známých mezinárodních restaurací demonstrují na televizi jejich oblíbená populární a bohužel většinou velice pracná jídla. Až na nějaké výjimky tito kuchaři, i když někdy velice zruční, nemají dar výřečnosti a proto komentář k přípravě jejich jídel podává většinou narátorka.
Tyto narátorky, které někdy těmto kuchařům jakoby asistují, jsou zřejmě vybírány pro jejich vzhled, výřečnost a příjemný hlas, ale díky jejich nedostatečné znalosti kuchařských technik a kuchařské terminologie jsou jejich komentáře mnohdy zavádějící.
To že přípravu populárních etnických jídel předvádějí mnohdy kuchaři kteří nemluví anglicky, na kvalitě komentáře toho moc nepřidá. Většina těchto kuchařů také mnohdy zapomíná na to, že na televizi je vidět každá chybička. Něco jim diváci prominou, ale jsou i takoví diváci, kterým vadí, že tito kuchaři jsou oblečeni spíše jako klauni než jako kuchaři a že téměř žádný z nich nemá při vaření nic na hlavě.
Někteří vlasatí nebo vousatí, působí velice neesteticky a neměli by být na televizi vůbec připuštěni. Někteří si během přípravy jídla utírají nos rukou kterou pak šahají na jídlo, stejnou rukou si upravují své krásné dlouhé vlásky které jim padají do obličeje a mnohdy i do jídla, ochutnávají omáčky prstem, nebo v tom lepším případě vařečkou nebo lžičkou kterou olíznou a použijí znova; stejnou utěrkou kterou nosí v podpaždí si utírají pot s čela a otřou talíř na který potom položí jídlo, apod., což narátor ale neovlivní.
To je moment kdy by měl zasáhnout odborný consultant, nebo režisér, a takový záběr by měl být vystřihnut. Naštěstí jsou v Americe lidé, kteří si stěžují na vše a často, takže se takové věci již tak často neopakují.
Ale abych se přiznal, tak tento směr kurzu vaření se mi stejně vůbec nelíbí z několika důvodů a nejsem sám.
Jedním důvodem je, že narátorka vám většinou odříká recept podle kterého je jídlo připravováno, ale při pozorném sledování jeho přípravy si mnohdy povšimnete, že se kuchař daného receptu vůbec nedrží. Profesionální kuchaři se z takových receptů moc nového nedozvědí a hobby kuchaři se této profesionální perfektnosti zaleknou natolik, že se o přípravu takového jídla ani nepokusí.
Druhým důvodem je, že profesionální kuchaři jsou zatíženi snahou demonstrovat svoji zručnost a „umění“ pracnou ozdobou a presentací hotového jídla, což kuchař v domácnosti nemůže nikdy aplikovat a kuchař jako jsem já, který počítá každý pohyb který taková ozdoba vyžaduje, si to nemůže dovolit ani z praktických a ani z ekonomických důvodů. U některých těchto profesionálních ozdob se mi totiž podařilo napočítat více než třicet pohybů. Zajímalo by mně tudíž jak dlouho by na svá jídla čekala například šesti členná rodina.

Zábavné vaření
Programy o vaření jsou tak populární, že neschází téměř na žádném televizním kanále. V Americe dnes ale máme kanál, na který se jedním okem velmi často dívám, který nic jiného než zábavné programy vaření a reklamy surovin, náčiní nebo zařízení nevysílá.
Toto zábavné „vaření“, které probíhá ve studiu, mají v Americe s profesionálním vařením již jen velmi málo co společného, ale přesto jsou nejpopulárnější. Vaření musí v Americe být zábavou na které se mnohdy podílí celá rodina, včetně tatínka a dětí. Tudíž žádné složité recepty, žádná komplikovaná a zdlouhavá příprava surovin, žádné dlouhé vaření, žádné zdlouhavé zdobení hotových jídel a hlavně nic monotónního nebo nudného, prostě jen zábava. To je Amerika. What a country!
V Americe je ale také nepředstavitelná konkurence. U Amerických zpěváků například nestačí aby uměli zpívat. Americký zpěvák musí být herec, musí umět hrát alespoň na jeden hudební nástroj, případně i stepovat a tančit, a aby si udržel svoji popularitu tak se někdy musí umět postavit i na hlavu, a někdy, tak jako u nás musí ještě psát kuchařky, nebo musí mít někoho kdo jim je píše.
A něco podobného platí o televizních kuchařích. Většina z nich neumí sice zpívat, a ne všichni píší kuchařky, ale o vaření musí sice něco vědět ale to je více méně druhořadé.
V prvé řadě musí být něco čemu se v Americe říká entertainer, neboli musí umět diváky pobavit – prostě musí být více komediant než kuchař.
Změna je život a proto nejpopulárnější jsou jednoduchá jídla etnických kuchyní. Kuchař který demonstruje například čínskou kuchyni, nemusí být sice Číňan, ale o čínské kuchyni a o použitých surovinách musí něco vědět. Použité suroviny etnických kuchyní musí být na místním trhu běžně k dostání, což v Americe není problém, a narátor nebo kuchař se zpravidla zmíní o tom čím se taková surovina vyznačuje, jak se používá a čím je možno ji eventuálně nahradit.

Reklamní vaření
Na reklamním vaření televizní stanice zřejmě nejvíce vydělávají a proto se s ním setkáte na všech kanálech.
Tyto programy jsou zaměřeny vyloženě jedním směrem a to buď na surovinu, náčIní, nářadí nebo zařízení. S vařením to má společného jen to, že vám demoNstrátor ukáže jak kterou propagovanou surovinu zpravovat určitým doporučeným náčiním nebo na specifikovaném zařízení. Nicméně ani takové programy nelze odsuzovat protože v zá:,–(ě plní jednu funkci a to je, že informují o správném nebo ideálním způsobu použití novéHo náčiní nebo zařízení.
Kdysi se mně v Česku někdo zeptal, jestli tu neodbornost televizních pořadů řeší nějak americká asociace kuchařů a jestli nějak brání kuchařskou odbornost.
Americe se říká „Free country“, neboli jak asi víte, je díky té demokracii dovoleno vše, co není vyloženě zakázáno. Tato demokracie se projevuje i v gastronomii, tudíž každý si může vařit co chce, kdy chce a jak chce. Navíc je v Americe svoboda projevu takže American Culinary Federation by mohla jen velmi těžko kritizovat zmíněné televizní pořady. Nicméně svoboda projevu se projevuje i v tom že nejenom já a členové odborných gastronomických organizací, ale i neorganizovaní odborníci v oboru a i obyčejní diváci volají nebo píší televizním stanicím, a to jak pochvaly tak i kritické připomínky.
Nevím jak je to v České republice, ale v Americe jak na pochvaly tak na kritiku tyto stanice reagují, protože je to jejich chleba. Za pochValu Vám poděkují a za kritiku také a při té příležitosti vám nabídnou, že jestli to umíte lépe, tak abyste jim to přišli ukázat, což se stalo i mně.
Jelikož kvalita televizních pořadů ať již z hlediska zábavního nebo profesionálního, je základem jejich hodnocení (rating), se ku každé kritice staví zodpovědně a na každou odpoví! Konkurence v Americe je nepředstavitelná a jen ti nejlepší přežijí (což je dobře). Ale i v Americe se stane, že narátor neuvádí zcela přesně to co kuchař právě demonstruje, ale to že by povídal, „nějaké nesmysle“, se nestává.
Každá televizní stanice má svého odborného konzultanta který vybírá vhodné recepty, schopné kuchaře a narátory. Tento konzultant připravuje zpravidla scénář za který je po schválení pak zodpovědný.
Tím se ale dostávám k tomu, že nevím, jestli jsem se Vám zmínil o tom, že mému domu říkám fara, mé kanceláři „kuchyně“ a mému počítači „sporák“. Také jsem vám asi neřekl a že u toho sporáku sedím od rána do večera a nedělám nic jiného, než že neustále něco vařím a přitom se jedním okem dívám na televizi.
Já vím, že Vy si něco takového nemůžete dovolit a že nakonec někdo dělat musí, ale já už mám všechno uděláno a tak si ten luxus mohu dovolit.
Díky internetu ale také vím, co se děje ve světě, takže vím i o té TV Paprika, a mohu vám říci, že podle mě je výsměch české gastronomii. Říká se, že člověk je největším nepřítelem té třídy za které vzešel, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Já jsem sice nepřítelem všech těch rádoby „gastronomů“, ale na druhé straně mám tisíce důkazů o tom, že se české gastronomii snažím pomoci. Bohužel se ale nejmenuji Brown nebo Smith, a jsem původem Čech a tak zřejmě podle známého pořekadla: „Podle sebe soudím Tebe“, mým radám mnozí Češi nevěří.
Prostě pro některé Čechy je tráva vždy zelenější na druhé straně plotu. Já jsem několikrát byl jako porotce na Mňam Mňam vařečka, ale tu TV Paprika jsem ještě neviděl a proto ji nemohu kritizovat. Ale ať už je ta TV Paprika jak chce kvalitní, tak teď když brouzdám například na tom Labužníkovi a vidím co je lidí kteří se o gastronomii zajímá mi připadá, že je to ostuda, že Češi nepřišli s něčím vlastním. Možná že Labužník měl s nějakým TV programem přijít sám.
 Mike

Úplně náhodou jsem objevila novou „vařicí“ TV stanici. Jmenuje se MŇAM TV a naladila jsem ji v pozemním digitálním vysílání na 47. kanále (na západě Čech). Zatím jsem měla minimum času ke sledování, ale letmo jsem tam zahlédla známého „gastroďábla“ Hestona Kéž by zde byl program podobný TV Paprice, jejíž vysílání je ale placené a kódované; pro toho, kdo nemá satelitní či kabelový příjem, nedosažitelné.