Tráva je vždy zelenější na druhé straně plotu
Televizní vaření
Televizní vaření není vaření v pravém slova smyslu a kuchařské umění
už vůbec ne a s gastronomii to má také málo co společného.
Televizní vaření je totiž jen zábava.
Nevím jak je to v Česku, ale nejoblíbenějším námětem zábavných
televisních programů v Americe je sex a vaření, a je těžko říci, který
z nich je oblíbenější.
O těch sex programech Vám toho moc říci nemohu, protože to nikdy nebyla
má expertíza, ale o televizních programech vaření na americké televizi
bych mohl napsat knihu již jen proto, že jsem na jednom televisním programu
pracoval jako konzultant, a kdysi také účinkoval. Říkám že účinkoval,
protože vařením se to nazvat nedá.
Televizní „vaření“ má totiž svá specifika. Polovina přípravy daného
jídla je zpravidla natočena daleko dopředu, takže nemusíte být ani tak
kuchař, jako spíše dobrý herec nebo dokonce komediant. Proto také jen velmi
málo profesionálních kuchařů uspělo jako televisní kuchaři, protože
k tomu přistupují příliš vážně a odborně.
V Americe více než 90 procent lidí, kteří sledují programy
profesionálních kuchařů vůbec neuvažují, že by někdy ten samý recept
zkusili doma. Čas od času si všimnou nějaké nové techniky nebo nějakého
nového zařízení, ale většinou nemají odvahu si tuto techniku vyzkoušet
protože byla provedena příliš profesionálně.
Proto po mnohá léta nejpopulárnějším televizní kuchařkou v Americe byla
Julia Child, která vlastně také nebyla profesionální kuchařkou a byla
něco čemu se v Americe říká „clumsy“, neboli nešikovná.
Julia Child byla za mlada s manželem, který byl v diplomatických službách
ve Francii. Dnes není již tajemstvím, že Julia byla v té době ve
službách CIA. Julia tudíž nebyla ani to čemu se říká kuchařka
v domácnosti. Ve Francii si ale oblíbila francouzskou kuchyni natolik, že po
skončení války absolvovala kurz francouzské kuchyně na populární škole
Cordon Bleu v Paříži. Absolvování kurzu vaření na této škole z nikoho
kuchaře ještě neudělalo, ale Julii Child to pomohlo k popularitě. Díky
této škole dostala místo redaktorky Gastronomického oddělení jedněch
populárních amerických novin.
V té době byl v Americe hlad po francouzských receptech a tak se Julia
stala velmi rychle populární. Mimo článků v novinách Julia publikovala
několik kuchařských knížek, ale největší popularitu si získala svými
televizními pořady vaření.
Popularita těchto pořadů byla vlastně v tom, že Julia se po televizní
kuchyni nepohybovala nijak profesionálně, ba naopak, někdy až nešikovně.
To imponovalo divákům a hlavně kuchařkám v domácnosti, protože se
s jejím chováním při vaření ztotožňovaly a říkaly si, že tak jak to
dělá Julia, že to dokáží také.
Po Julii Child se na televizi objevovali i profesionální kuchaři, autoři
kuchařských knížek, ale mimo Jacka Pepina, který byl známý svou
profesionalitou a francouzským akcentem, a se kterým mám tu čest se znát
osobně, se žádný z profesionálních kuchařů nikdy vlastně neuchytil.
Jef Smith, který byl původně náboženský kazatel, byl díky své
výřečnosti a jistému showmanshipu jako televisní kuchař velice populární
a nebýt toho, že byl odsouzen pro sexuální zneužívání svých
„asistentů“ by byl na televizi dodnes. Což potvrzuje můj názor, že
přesto že sex a vaření jsou oboje velice populární, tak je ale nelze
slučovat.
Televisní vaření, které je po kazatelství tak lukrativnějším
zaměstnáním, že mně až mrzí, že já nejsem kazatelem, se časem stalo
doménou amerických rádoby kuchařů, kteří umí podat vaření populární
zábavnou formou. Dnes americké televizní programy vaření lze rozdělit na
tři směry.
Profesionální vaření
Profesionální kuchaři známých mezinárodních restaurací demonstrují na
televizi jejich oblíbená populární a bohužel většinou velice pracná
jídla. Až na nějaké výjimky tito kuchaři, i když někdy velice zruční,
nemají dar výřečnosti a proto komentář k přípravě jejich jídel
podává většinou narátorka.
Tyto narátorky, které někdy těmto kuchařům jakoby asistují, jsou zřejmě
vybírány pro jejich vzhled, výřečnost a příjemný hlas, ale díky jejich
nedostatečné znalosti kuchařských technik a kuchařské terminologie jsou
jejich komentáře mnohdy zavádějící.
To že přípravu populárních etnických jídel předvádějí mnohdy kuchaři
kteří nemluví anglicky, na kvalitě komentáře toho moc nepřidá. Většina
těchto kuchařů také mnohdy zapomíná na to, že na televizi je vidět
každá chybička. Něco jim diváci prominou, ale jsou i takoví diváci,
kterým vadí, že tito kuchaři jsou oblečeni spíše jako klauni než jako
kuchaři a že téměř žádný z nich nemá při vaření nic na hlavě.
Někteří vlasatí nebo vousatí, působí velice neesteticky a neměli by být
na televizi vůbec připuštěni. Někteří si během přípravy jídla
utírají nos rukou kterou pak šahají na jídlo, stejnou rukou si upravují
své krásné dlouhé vlásky které jim padají do obličeje a mnohdy i do
jídla, ochutnávají omáčky prstem, nebo v tom lepším případě
vařečkou nebo lžičkou kterou olíznou a použijí znova; stejnou utěrkou
kterou nosí v podpaždí si utírají pot s čela a otřou talíř na který
potom položí jídlo, apod., což narátor ale neovlivní.
To je moment kdy by měl zasáhnout odborný consultant, nebo režisér, a
takový záběr by měl být vystřihnut. Naštěstí jsou v Americe lidé,
kteří si stěžují na vše a často, takže se takové věci již tak často
neopakují.
Ale abych se přiznal, tak tento směr kurzu vaření se mi stejně vůbec
nelíbí z několika důvodů a nejsem sám.
Jedním důvodem je, že narátorka vám většinou odříká recept podle
kterého je jídlo připravováno, ale při pozorném sledování jeho
přípravy si mnohdy povšimnete, že se kuchař daného receptu vůbec
nedrží. Profesionální kuchaři se z takových receptů moc nového
nedozvědí a hobby kuchaři se této profesionální perfektnosti zaleknou
natolik, že se o přípravu takového jídla ani nepokusí.
Druhým důvodem je, že profesionální kuchaři jsou zatíženi snahou
demonstrovat svoji zručnost a „umění“ pracnou ozdobou a presentací
hotového jídla, což kuchař v domácnosti nemůže nikdy aplikovat a kuchař
jako jsem já, který počítá každý pohyb který taková ozdoba vyžaduje,
si to nemůže dovolit ani z praktických a ani z ekonomických důvodů.
U některých těchto profesionálních ozdob se mi totiž podařilo
napočítat více než třicet pohybů. Zajímalo by mně tudíž jak dlouho by
na svá jídla čekala například šesti členná rodina.
Zábavné vaření
Programy o vaření jsou tak populární, že neschází téměř na žádném
televizním kanále. V Americe dnes ale máme kanál, na který se jedním okem
velmi často dívám, který nic jiného než zábavné programy vaření a
reklamy surovin, náčiní nebo zařízení nevysílá.
Toto zábavné „vaření“, které probíhá ve studiu, mají v Americe
s profesionálním vařením již jen velmi málo co společného, ale přesto
jsou nejpopulárnější. Vaření musí v Americe být zábavou na které se
mnohdy podílí celá rodina, včetně tatínka a dětí. Tudíž žádné
složité recepty, žádná komplikovaná a zdlouhavá příprava surovin,
žádné dlouhé vaření, žádné zdlouhavé zdobení hotových jídel a
hlavně nic monotónního nebo nudného, prostě jen zábava. To je Amerika.
What a country!
V Americe je ale také nepředstavitelná konkurence. U Amerických zpěváků
například nestačí aby uměli zpívat. Americký zpěvák musí být herec,
musí umět hrát alespoň na jeden hudební nástroj, případně i stepovat a
tančit, a aby si udržel svoji popularitu tak se někdy musí umět postavit
i na hlavu, a někdy, tak jako u nás musí ještě psát kuchařky, nebo
musí mít někoho kdo jim je píše.
A něco podobného platí o televizních kuchařích. Většina z nich neumí
sice zpívat, a ne všichni píší kuchařky, ale o vaření musí sice něco
vědět ale to je více méně druhořadé.
V prvé řadě musí být něco čemu se v Americe říká entertainer, neboli
musí umět diváky pobavit – prostě musí být více komediant než
kuchař.
Změna je život a proto nejpopulárnější jsou jednoduchá jídla etnických
kuchyní. Kuchař který demonstruje například čínskou kuchyni, nemusí být
sice Číňan, ale o čínské kuchyni a o použitých surovinách musí něco
vědět. Použité suroviny etnických kuchyní musí být na místním trhu
běžně k dostání, což v Americe není problém, a narátor nebo kuchař
se zpravidla zmíní o tom čím se taková surovina vyznačuje, jak se
používá a čím je možno ji eventuálně nahradit.
Reklamní vaření
Na reklamním vaření televizní stanice zřejmě nejvíce vydělávají a
proto se s ním setkáte na všech kanálech.
Tyto programy jsou zaměřeny vyloženě jedním směrem a to buď na surovinu,
náčIní, nářadí nebo zařízení. S vařením to má společného jen to,
že vám demoNstrátor ukáže jak kterou propagovanou surovinu zpravovat
určitým doporučeným náčiním nebo na specifikovaném zařízení.
Nicméně ani takové programy nelze odsuzovat protože v zá:,–(ě plní
jednu funkci a to je, že informují o správném nebo ideálním způsobu
použití novéHo náčiní nebo zařízení.
Kdysi se mně v Česku někdo zeptal, jestli tu neodbornost televizních
pořadů řeší nějak americká asociace kuchařů a jestli nějak brání
kuchařskou odbornost.
Americe se říká „Free country“, neboli jak asi víte, je díky té
demokracii dovoleno vše, co není vyloženě zakázáno. Tato demokracie se
projevuje i v gastronomii, tudíž každý si může vařit co chce, kdy chce
a jak chce. Navíc je v Americe svoboda projevu takže American Culinary
Federation by mohla jen velmi těžko kritizovat zmíněné televizní pořady.
Nicméně svoboda projevu se projevuje i v tom že nejenom já a členové
odborných gastronomických organizací, ale i neorganizovaní odborníci
v oboru a i obyčejní diváci volají nebo píší televizním stanicím, a
to jak pochvaly tak i kritické připomínky.
Nevím jak je to v České republice, ale v Americe jak na pochvaly tak na
kritiku tyto stanice reagují, protože je to jejich chleba. Za pochValu Vám
poděkují a za kritiku také a při té příležitosti vám nabídnou, že
jestli to umíte lépe, tak abyste jim to přišli ukázat, což se stalo
i mně.
Jelikož kvalita televizních pořadů ať již z hlediska zábavního nebo
profesionálního, je základem jejich hodnocení (rating), se ku každé
kritice staví zodpovědně a na každou odpoví! Konkurence v Americe je
nepředstavitelná a jen ti nejlepší přežijí (což je dobře). Ale
i v Americe se stane, že narátor neuvádí zcela přesně to co kuchař
právě demonstruje, ale to že by povídal, „nějaké nesmysle“, se
nestává.
Každá televizní stanice má svého odborného konzultanta který vybírá
vhodné recepty, schopné kuchaře a narátory. Tento konzultant připravuje
zpravidla scénář za který je po schválení pak zodpovědný.
Tím se ale dostávám k tomu, že nevím, jestli jsem se Vám zmínil o tom,
že mému domu říkám fara, mé kanceláři „kuchyně“ a mému počítači
„sporák“. Také jsem vám asi neřekl a že u toho sporáku sedím od
rána do večera a nedělám nic jiného, než že neustále něco vařím a
přitom se jedním okem dívám na televizi.
Já vím, že Vy si něco takového nemůžete dovolit a že nakonec někdo
dělat musí, ale já už mám všechno uděláno a tak si ten luxus mohu
dovolit.
Díky internetu ale také vím, co se děje ve světě, takže vím i o té TV
Paprika, a mohu vám říci, že podle mě je výsměch české gastronomii.
Říká se, že člověk je největším nepřítelem té třídy za které
vzešel, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Já jsem sice nepřítelem všech
těch rádoby „gastronomů“, ale na druhé straně mám tisíce důkazů
o tom, že se české gastronomii snažím pomoci. Bohužel se ale nejmenuji
Brown nebo Smith, a jsem původem Čech a tak zřejmě podle známého
pořekadla: „Podle sebe soudím Tebe“, mým radám mnozí Češi
nevěří.
Prostě pro některé Čechy je tráva vždy zelenější na druhé straně
plotu. Já jsem několikrát byl jako porotce na Mňam Mňam vařečka, ale tu
TV Paprika jsem ještě neviděl a proto ji nemohu kritizovat. Ale ať už je ta
TV Paprika jak chce kvalitní, tak teď když brouzdám například na tom
Labužníkovi a vidím co je lidí kteří se o gastronomii zajímá mi
připadá, že je to ostuda, že Češi nepřišli s něčím vlastním.
Možná že Labužník měl s nějakým TV programem přijít sám.
Mike
Kéž by zde byl program podobný TV Paprice,
jejíž vysílání je ale placené a kódované; pro toho, kdo nemá satelitní
či kabelový příjem, nedosažitelné.
