Jsem šokovaná, kam až labužník ve své desetileté historii došel. Minulý týden se tu veřejně propíral jeden člen jen proto, že napsal svůj názor druhému členovi SOUKROMĚ do pošty, dnes se už dokonce publikují celé pasáže ze SOUKROMÝCH zpráv. Není trochu zbytečné říkat tomu ještě SOUKROMÉ zprávy?
Uvažuji, co je toho příčinou… Použiji text, který jsem napsala včera soukromě – dnes jsem změnila názor a míním ho publikovat veřejně (podotýkám, že je to můj text).
Všimla jsem si jednoho zvláštního fenoménu ve společnosti, kam až moje
paměť sahá: Přišli jste někdy na návštěvu a paní domu nasevírovala
nějaký rodinný recept. Nabídla a … viděli jste ten obličej plný
očekávání? Jak nečekala NIC jiného než slova chvály? Vždyť přece
vždycky, když to uvařila, VŠEM chutnalo!!! Ať přijdete, kam přijdete,
udělá to každý a každá. Kam mířím?
Kuchařské umění je velmi choulostivá věc. Nebála bych se to přirovnat
k umění v ložnici… (pouštím se na tenký led ve svém povídání, ale
stojím si za tím). Zkuste někomu velmi taktně povědět, že vám moc
nechutná… dostanete se do stejně prekérní situace, jako byste se snažili
naznačit, že to nebylo úplně ono o místnost vedle.
Myslím, že právě proto je na labu tolik různic a malicherných sporů. Je to jen myšlenka, ale…
Na to, že jsme tu VŠICHNI (bez výjimky a nehledě na počet publikovaných
receptů) amatéři, je to trochu tristní zjištění, jak málo se chceme
učit a jak moc potřebujeme chválit