Já přesto, že pocházím z malého města tak se mohu pochlubit tím, že
už od malička jsem uměl jíst příborem. Musím se ale přiznat, že když
jsem se pak v Praze začal učit v hotelu Alcron, že jsem byl jako
u vytržení když jsem viděl kolik jídelních příborů vůbec existuje,
protože jsme je tam všechny měli, a do smrti si budu vážit toho, že na
rozdíl od mnoha mých kolegů, jsem měl možnost na vlastní oči vidět, jak
se všechny ty příbory používají.
Mezi naší hotelovou klientelou bylo totiž hodně tehdejší šlechty, ale té
pravé, s modrou krví, a ne té dnešní od slova Schlecht. No a v té době
vlastně vznikl můj koníček, který mám dodnes, a to je sledovat lidi v tom
co, kdy a jak jedí a pijí, a samozřejmě jak se chovají u stolu a ve
společnosti vůbec.
Když jsem potom začal cestovat po světě, tak jsem poznal, že chování
u stolu, etiketa, nebo znalost gastronomie není vý:,–(ou jen těch tak
„zvaných horních deset tisíc“ které mají nějakou Kinderstube. Poznal
jsem že zá:,–(y stolování a toho kdy, co a jak jíst má daleko hlubší
tisícileté kořeny. Náboženské zákony, tradice a národnostní zvyky
hrají rovněž velkou roli a proto v zá:,–(ě nelze vytvořit nějaké
zá:,–(y které by vyhovovaly všem.
Mám sice několik fotografií toho jak lidé jedí, ale fotografovat lidi při
jídle je dosti složité a tak jsem si po celém světě dělal poznámky a
možná, že to jednou vydám knižně, protože to pro mnohé bude docela
zajímavé čtení.
Kultura stolování je často mylně slučovaná se způsobem používání
příborů. V Česku se například někteří lidé nepozastavují nad tím,
že některé národy jedí hůlkami, případně rukama, nebo nad tím že ani
někteří Češi neumí jíst příborem come il faut, ale při tom označují
například Američany za nevzdělance díky způsobu jakým používají
příbory.
Američané si totiž napřed nakrájí steaky na kousky běžným způsobem tak
že drží vidličku v levé a nůž ve pravé ruce, pak nůž odloží na
pravý okraj talíře, vidličku si přendají do pravé ruky a nakrájené
kousky masa si vidličkou podávají do úst. Kouskem chleba který si vezmou do
levé ruky si eventuálně přisunují zeleninu nebo jinou přílohu na
vidličku takže nůž pak již nepotřebují.
Málo kdo ale ví, že tento způsob jídla, jako nakonec i více amerických
zvyků při stolování, má své logické opodstatnění které má své
koření v dobách osidlování Ameriky.
Při osídlování západu jeli osídlenci krytými vozy často územím plným
nebezpečí a proto museli být ve střehu i při jídle. Proto se naučili
jíst jednou rukou a druhou mít neustále na zbrani.
Jsou ale i jiné národy, které používají příbory jinak než Češi
u kterých, když je pozoruji, se někdy obávám, že si při podávání
jídla do úst vidličkou vykloubí ruku. Někteří lidé, a to ne jenom
Češi, drží nůž spíše jako pero nebo tužku, takže se divím jak se jim
vůbec podaří některé tuhé kusy masa nakrájet.
Jsou ale biliony lidí, jako například Orientálci, kteří jedí hůlkami, a
miliony lidí kteří jedí rukama jako například Indové, Arabové a jiní,
kteří z nekulturnosti nemohou rozhodně být obviňováni. Někteří lidé,
včetně Čechů jedí jinak doma v kruhu rodiny a jinak ve shonu při
každodenním zaměstnání a eventuálně jinak v restauraci.
Nakonec i při jídle rukami nebo hůlkami se musíte držet nějaké etikety.
Pokud byste ty hůlky nedrželi správně, tak se vůbec nenajíte.
Praktické důvody a logistika si čím dále tím více získávají přednost
před tak zvanou „kulturou stolování“ a snobstvím.
Není proto divu, že většina velkých restaurací a banketních síní na
západě rybí příbory již vůbec nepoužívá.
Teď si alespoň můžeme udělat obrázek oč snadnější to mají všichni
ti, u kterých není proti etiketě když jedí rukami nebo hůlkami. Jaká
úspora kovu. Říká se, že pokud by každý z Číňanů měl být vybaven
základní ou příborů z kovu, že by to
vyžadovalo více než tříletou produkci ocele celého světa.
Jakou výhodu například mají čínské nebo japonské maminky. Ty když se
jim vdává dcera a potřebují pro ni základní stolní vybavení, jdou do
bambusového lesa, uříznou tam pár bambusů, udělají z toho jídelní
hůlky a je po štráchách.
Co vás ale také může přivést do rozpaků je když zasednete ku stolu na
kterém je založeno několik příborů a sklenic. K tomu vám mohu dát jednu
radu. Mimo toho malého nože a malého talířku umístěném vždy na levé
straně, kterému se anglicky říká braad and butter plate and knife, prostě
použijete příbory postupně od toho vnějšího páru k tomu u středu a tu
desertní vidličku a lžičku, umístěnou nahoře, tak jak název napovídá,
použijete na desert.
Co ale funguje nejlépe je – když ve společnosti ve které jste
přesvědčeni že vědí jak stolovat, se podíváte co a jak dělá většina
ostatních stolovníků čemuž se anglicky říká: „Monkey see, money
do“.
Mike □
DEJTE LIDEM TO CO CHTĚJÍ
Nevysla ti nejaka knizka ? S chuti bych si ji koupila, jiz delsi dobu ctu
tve clanky na internetu, nejdrive na Gastronews a ted me uz tesis i tady ))) A nejenom tesis, ale rozsirujes i me
obzory, coz se nenasilnou formou malokomu kdy darilo!!!!!!
))
Milá Terko,
Knížek mi vyšlo již několik a každý kdo některou z mých knih má by
si ji měl vážit, protože vydávat již nehodlám takže budou mít
sběratelskou hodnotu.
Je sice nevěřím tomu, že díky internetu knížky zaniknou a to již z toho
jednoduchého důvodu, že zatím každý ještě nemá počítač, ale
i z jiných důvodů na což bylo uděláno několik studií.
Hlavní důvod mého rozhodnutí nepsat kuchařské knížky je na základě
toho, že knížky píše, lépe řečeno opisuje nebo překládá kde kdo, což
mi ale také tak moc nevadí, jako to, že mnozí lidé si ve své naivitě
myslí, že ty cizí texty jsou o něco lepší než ty české.
Nu a pokud se týká odborných knížek, tak tam mé rozhodnutí žádné již
nepsat je proto, že dnes než k vydání nějaké odborné knížky dojde je
v daném tolika změn, že informace které jste napsali novinku jsou již
zastaralé a někdy dokonce mylné nebo zavádějící. Podle mé teorie
gastronomie jsou totiž neustálé změny a jediné co je stálé jsou právě
ty změny.
Já nezapomenu jak jsem byl populární při napsání mé první Čínské
kuchařky v roce 1967, kdy jsem byl jak se říká mezi slepými jednooký
král. A dnes? Pokud Česká republika má něčeho více než potřebuje tak
jsou to kuchařské knížky.
Také nezapomenu na to jak jsem byl v Americe slavný když jsem v roce
1974 napsal vůbec první počítačový program na psaní receptů a
kalkulací. Podívejte se ale kolik je těchto programů, a lepších než byl
ten můj dnes jen v samotné České republice. Ale podívejte se také na ty
ceny na českých jídelních lístcích. Vždyť je opisuje jeden od druhého
již asi 40 let a tak na co vůbec nějaké programy jsou potřeba.
Na štěstí ale jsou takové webové stránky jako je Labužník.cz pro
kuchaře a kuchařky z domácnosti a hobby kuchaře a gastronews.cz pro
profesionály nebo „rádoby“ profesionály. Já jsem ale v životě byl
většinou úspěšný jednak proto, že jsem byl v pravý okamžik na pravém
místě, ale také proto, že jsem se nikdy nesnažil vynalézt kolo, ale že
jsem uměl zaplňovat mezery.
Pohostinský průmysl spolu s gastronomií a cestovním ruchem je jedním
z největších a nejdůležitějších segmentů národního hospodářství
každé kultivované země protože není žádný obor lidského konání
který by s nim nebyl nějakým způsobem spojen.
Pohostinský průmysl sestává ze dvou základních složek a to jsou jeho
provozovatelé, hoteliéři a restauratéři a konzumenti neboli hosté. Zatím
se nikomu nepodařilo zjistit v jakém poměru tyto dvě složky jsou ale můj
odhad je 3:97. A také si myslím, že jsem jeden z prvních kdo si tohoto
obrovského nepoměru všiml a kdo si všiml toho že provozovatelé
pohostinství ve světě (i když ne v ČR), jsou zastoupeny všemožnými
organizacemi, ale hosty, vlastně tu větší skupinu které se na pohostinství
podílí nikdo nikde oficiálně nezastupuje.
Považuji to velmi závažnou mezeru a jelikož se na zaplňování mezer
specializuji, tak jsem vypracoval jakousi pomyslnou universitu pro hosty pod
názvem www.hostovka.cz. V té Hostovce
nebudu nikoho učit vařit to přenechám takovým stránkám jako je
labužník.cz, a ani nikoho nebudu učit jak řídit hotel či restauraci, to
přenechám stránkám jako je gastronew.cz, ale budu hosty učit zá:,–(ám
moderní gastronomie ale hlavně tomu jak být hostem, jak se bránit šizení
(myslím v zahraničí), prostě jak dostat to co jim za jejich peníze
patří.
Hostovka bude také jakási ecyclopedie toho co, kdy, kde, jak proč je na
jídelních lístcích. ٱ
KDO SE NIC NEPTÁ, NIC SE NEDOZVÍ!
Spolu s Voltérem považuji za své právo říkat co si myslím, ale do smrti
budu obhajovat Vaše právo mi odporovat, nebo hledat pravdu někde jinde. Když
ale všechno selže, tak se pokuste použít mé rady.
Za používání anglických či jiných cizích odborných výrazů se
neomlouvám, a naopak si myslím, že dnes po vstupu do EU by mi měli být
vděčni hlavně pracovníci v pohostinství, kteří se bez některých
těchto výrazů za nějaký čas v EU asi již neobejdou. Žiji již více
než 40 let v zahraničí a proto se také neomlouvám za mé případné
gramatické chyby, i když se za ně velice stydím a snažím se polepšit.
Když se podíváte na všechny ty mé několikastránkové příspěvky které
do těchto stránek píši, a porovnáte je s těmi krátkými dotazy mých
čtenářů, tak uvidíte, že na to, že v Česku již tak dlouho nežiji si
nepočínám tak špatně.
M. Klima