Cider

Něco, nemálo, bude na názoru Australačky na foie gras. Poslední doba sem přináší exotické názvy, na něž my, vobyčejný lidi, máme valit svá neurozená kukadla a přemýšlet, který ústav nám schválí hypotéku na další oběd, abychom mohli aspoň dýchat stejné vůně s elitou národa. Dnes budeme zcela mimo misku, pokud se jen zmíníme o bramborových plackách, pečených na tálech. Ale je dobře, že jejich skvost jim to nijak neubírá.
Jsem z kraje lesnatých kopečků. Hrozny se tu nepěstují komerčně, ale na sklonku léta provoní zahrady nůše barevných bobulí. Kdo jednou ochutnal, koupené hrozny může jen plivat. Tlačíme z nich mošt a na hydraulický lis se píšou záznamy, (zabukovat, pro ty, nám rovnější). Přesně jedenáctý den po lisování, je nápoj hotov. Říkáme mu jednoduše burčák. Voní tak, jak víno dovede. Rád ho nemám, barvou připomíná rozředěnou hořčici, leze do hlavy a páchají se po něm blbosti. Vesničani ho mají rádi, i když není vylepšen vodou z ostrova Fidji, cukrem a sladidly. Přebytků je, jéje. Nechají se dokvasit, trochu se proškolí a máme tu víno. K pití samozřejmě je, i když se demižóny nepyšní mnohabarevnými nálepkami. Mnohem lepší je jeho redukce, způsobená zahřátím a kondenzací par. Ani nemusí dlouho ležet, pár kapek se rozplyne v puse, uvolní atomy mnoha ovocných vůní a napadne nás jediné. Zahuštěné slunce.

V tu dobu dozrávají jablka. Nevím, zda jsou bio, či trio, starala se o ně jen příroda. Možná mají i semtam nějaký flíček, určitě postrádají tvar i rozměr, předepsaný pitomci z EU a taky na ně nemáme žádný exkluzívní patent. Oplývají chutí, voní lépe než květiny a dužnina se štípe s tichým mlasknutím. Zvlášť odrůda s jemně zelenkavou slupkou a načervenalým líčkem – Princezna Louisa.
V roce 86, jsem spáchal za nedobrovolné spolupráce strojírenského podniku jednoduchou moštárnu. Pro děťátka. Dovede jablka nakrouhat nerezovou, odvalovací frézou a druzí lisují šťávu. Ze stroje vytéká voňavá tekutina, barvy akátového medu a tak vydrží jen několik minut, než ji enzymy zbarví dohněda. Chuť je nenapodobitelná. Uzavře se do lahví a nechá zmrazit. Je dobrá i po létech. Část se uloží do lednice a pár flašek se zapomene venku. Na ten okamžik čekají divoké kvasinky. Nemáknou na práci, žerou fruktózu a jen se rozmnožují. Jejich exkrementy jsou líh a oxid uhličitý. Pic a je tu cider. Jasněže ho neumíme, vznikl jaksi omylem, takže i ta chuť bude na hony vzdálená produktu odborníků kdovíodkud. Vím jen jediné. Nikdo ho nepije, natož aby jej kamkoli přidával. Ale co já vím? Podívám se do rodinné kroniky. Pradědové přivandrovali od všech moří, není možné, že by nevěděli o takové perle. Už vím! Na podzim ho přidám do těch placek. Kurva, to bude mls!